Antonín, první mezi žijícími skladateli českými (*8. září 1841 v Nelahozevsi u Kralup). Rodina, z níž [Dvořák] vyšel, neodchovala před ním ani jediného hudebníka, ano způsob živnosti její stál všemu jinému blíže než umění. Otec [Dvořák]-ův, řezník v Nelahozevsi, ustanovil synu svému životním úkolem, pokračovati v provozování této rodinné živnosti. Takž [Dvořák]-ův hudební talent, jenž již od nejútlejšího mládí projevoval se neobyčejnou láskou ke všemu hudebnímu, nedoznával v dětských létech nijakého povzbuzení. [Dvořák] hrával sice již jako hoch s venkovskou kapelou po hostincích a při církevních slavnostech, ale jinak jakéhokoli řádného vedení úplně postrádal. Teprve ve svém 12. roce, kdy poslán do Zlonic k další povinné návštěvě školy, získal zde ve varhaníku A.Liehmannovi prvého učitele hry klavírní, varhanní a komposice, ovšem že všeho měrou poměrně skrovnou, což při tehdejších poměrech venkova ani jinak nelze si mysliti-R. 1855 dán [Dvořák], aby se zdokonalil v němčině, na rok do České Kamenice, kdež u varhaníka J. Hanka prvé své vědomosti hudební jal se doplňovati. Potom strávil přes rok při živnosti otcově, jenž mezi tím do Zlonic se přesídlil; doba tato trapnou byla mladistvému duchu, jenž probouzeje se k vyšším snahám násilně tu stlačován v úroveň všedního života. Na podzim 1857 posléze k usilovným prosbám [Dvořák]-ovým svolil otec jeho, by odebral se do Prahy za soustavnými studiemi hudebními na školu varhanickou, kdež té doby působili proslulí učitelé Blažek, Zvonař, Pitsch a po něm Krejčí. Tím nastal obrat ve všem životě [Dvořák]-ově: nadání jeho poskytnuta konečně příležitost, smělým letem nésti se za svými ideály, zároveň však začíná pro [Dvořák]-a též doba krutého strádání a bojů o existenci. Tehdáž působil jako violista v soukromém orchestru pražském, z něhož 1862 přešel do zřízeného tehdy orchestru divadelního, v němž potom plných 11 let byl zaměstnán. V l. 1873-76 zastával chudě dotované místo varhanické u sv. Vojtěcha, odkázán jsa jinak na krušné soukromé vyučování po domech. Velký duch [Dvořák]-ův však neznal překážek na dráze k cíli jasně vytknutému. Nemaje času ve dne, studoval v noci partitury héróů hudebních, v noci pracoval na prvých velkých svých dílech, nedávaje se odstrašiti ani trpkou zkušeností, že píše pouze pro sebe, bez naděje, že bude veřejností oceněn a odměněn. Z děl [Dvořák]-ových z prvé této doby velmi málo známo, neboť sám později většinu jich zničil. Teprve 1873 poprvé podařilo se [Dvořák]-ovi uvésti se před veřejnost dílem hluboce založeným, Hymnem z Hálkových Dědiců Bílé Hory, jehož mohutné obrysy, výrazná charakteristika a skvělé ovládání stránky technické staví je dnes ještě mezi nejznamenitější díla [Dvořák]-ova. Ačkoli tím [Dvořák] obecnou na sebe upoutal pozornost a záhy pak i jinými velkými pracemi. hlavně Symfonií z Es (1874) a operou Král a uhlíř utvrdil víru ve vyšší své poslání za povznesením českého umění, byl přes to účinek na existenci jeho pranepatrný. Příznivý ve příčině té obrat nastal [Dvořák]-ovi r. 1875, kdy uděleno mu státní stipendium pro umělce, jehož požíval potom po několik roků. Avšak zabezpečená existence kynula jemu teprve, když styky osobními, především se skladatelem Brahmsem a aesthetikem Hanslickem, muži to ve světě hudebním na slovo vzatými, otevřena mu cesta za hranice. Jmenovitě Brahms jako přísedící rozhodčí kommisse o stipendiích uměleckých odhaliv svérázný talent [Dvořák]-ův, doporučil jej berlínskému nakladateli Simrockovi, jenž hledal skladatele pro sérii tanců slovanských. Simrock, vydav zatím Moravské dvojzpěvy [Dvořák]-ovy, Brahmsem mu doporučené, a seznav, že hudební kruhy i kritika (jmenovitě příznivec [Dvořák]ův L. Ehlert) s nadšením je vítají, nabídl [Dvořák]-ovi skladbu řečených tancův. Slovanské tance [Dvořák]-ovy vydány 1878 a rozšířeny v původní 4ruční klavírní úpravě rychle po všem vzdělaném světě. Jméno [Dvořák]-ovo rázem proudilo všemi kruhy odbornými i širokými vrstvami lidu; vedle toho neobyčejný pokladní úspěch Simrockův zjednal [Dvořák]-ovu jménu dobrý zvuk u předních nakladatelův zahraničných, kteří potom jali se ucházeti u něho o vydávání jiných děl rukopisných. Odtud počíná [Dvořák]-ovi doba klidné práce; po dlouhých létech krušného nedostatku popřáno jemu, věnovati se v kruhu své rodiny výhradně rozvoji svého talentu. Díla, jež v době té vznikla, představují mistra na vrcholu vývoje uměleckého. Není jediného oboru forem vokálních i instrumentálních, v němž [Dvořák] nevytvořil díla řadící se, předem na poli instrumentálním, čestně k veledílům doby klassické. Všecek další život [Dvořák]-ův jest nepřetržitou řadou úspěchů stále stupňovaných a čestných vyznamenání, jimiž vzdáván mistru holdi s míst nejvyšších. Tak předem vzpomínáme slavného vjezdu [Dvořák]-ova do Anglie, kdež poprvé r. 1883 jako dirigent svých děl na festivalech v Londýně a Birminghamu zahrnován poctami nadšenými a potom stal se miláčkem národa anglického, pro nějž napsal největší svá vokální díla koncertní a opět a opět osobně je řídil; tolikéž v londýnské firmě Novellově získal nakladatele obětavého. R. 1888 jmenován [Dvořák] dopisujícím členem srbské akademie v Bělehradě, 1889 vyznamenán řádem železné koruny, 1890 jmenován čestným doktorem hud. university cambridgeské, t. r. čestným doktorem filosofie české university pražské, 1891 řádným členem České akademie věd a slovesnosti atd. V l. 1890-92 působil s úspěchem jako professor vyšší nauky o skladbě při pražské konservatoři a od září 1892 dlí v New-Yorku, byv tam povolán za ředitele nově zřízené Národní konservatoře. Počet děl [Dvořák]-ových jest tak obsáhlý, že lze omeziti se v této úvaze pouze na díla nejvýznamnější. Jsou to z orchestrových děl symfonie (z Es 1874, F 1875, D 1881, d 1885 a g 1889), ouvertury k Šamberkovu » Tylu « (1881), Husitská (1883) a 3 programní (Příroda, Život, Láska, 1892), 3 slovanské rhapsodie (1878). Slovanské tance (dvě serie po 8 číslech, původně pro klavír, 1878), Symfo. nické variace (1877, počtem 24), Scherzo capricioso (1884), Notturno, 2 serenády (smyčcová 1875 a dechová 1878), suita (1879), koncerty houslový (1879) a klavírní (1876), 8 legend (pův. pro klavír, 1880) atd.; z komorních děl houslová sonáta (1880), tria (z B, d, f a g), kvarteta (klavírní z D, smyčcové z A, a, d, Es a C), kvinteta (klavírní 1873, smyčcové z G 1875 a A 1887), sexteto (z A 1878), Maličkosti (1878), Dumky (1891) a j.; z vokálních prací opery Král a uhlíř (dvakráte kompon., 1871), Tvrdé palice (1874), Vanda 1875), Šelma sedlák (1877), Dimitrij (1882), Jakobín (1888), dramatické kantáty Hymnus (1873) a Svatební košile (1884), oratoria Stabat Mater (1876) a Svatá Ludmila (1886), Mše (1888), Requiem (1890); ze skladeb klavírních vedle legend a tanců furianty, valčíky, dumky, Ze Šumavy (1883) a j.: četné písně: 6 z Rukopisu kralodv., Cigánské melodie, Ve. černí písně, Moravské dvojzpěvy (1878) a j., sbory mužské a smíšené à capella atd. Ve všem tvoření [Dvořák] ově lze pozorovati tři od sebe ostře se lišící doby: a) dobu průpravnou, kde [Dvořák] vykonav důkladná studia formová na vzorech klassických, snažil se ve vlastní tvorbě je napodobiti, aniž však sloh jeho měl ještě vlastní, samostatný ráz; b) dobu kvasu a poblouzení, kde [Dvořák] ovládaje již techniku komposiční plnou měrou, dal se svésti směrem novoromantickým k výlevům bezuzdné fantasie, a c) dobu samostatné tvorby, dobu ryzího, průzračného slohu, v níž, vybouřiv se a doznav sklamání fantastickými pracemi doby předchozí, vytvořil velkolepá díla, na všem svérázná. Z prvých dvou dob velmi málo skladeb se zachovalo, an [Dvořák] později bez milosti je ničil; do doby druhé náleží původní spracování Krále a uhlíře, jež po nezdaru studia opery spálil. Ve třetí době tvorby jest [Dvořák] horlivým stoupencem směru klassického; forma jest mu svata a úkolem skladatelovým po jeho názoru jest, zděděné formy naplňovati vždy novým obsahem. Jeví se tu býti [Dvořák] pravým opakem Smetanovým, jenž v tom ohledě byl novoromantikem, řídě se zásadou, že forma vzniká pod rukou skladatelovou, dána jsouc sama sebou skladateli jeho fantasií. [Dvořák] ani tehdáž' kdy v instrumentální skladbě pracuje na podkladě programním, neopouští v ničem klassickou formu, jak nasvědčují předem 3 ouvertury z poslední doby. Nebudiž tím však významu [Dvořák]-ovu nijak ubíráno ceny; vždyť Palestrina, Bach, Haendel, Mozart, Beethoven a j. nesmrtelného získali sobě jména, ač nesnažili se vytvořiti formy nové, nýbrž pracovali skoro výhradně na zdokonalení forem od předchůdcův přijatých. Význam [Dvořák]-ův pro vývoj umění a těžiště jeho tvorby leží ve skladbě instrumentální, v prvé řadě orchestrové. Napsal sice v oboru dramatické tvorby vokální díla, jež vykazují stránky obdivuhodné, než přece nelze pokroku, jejž ve příslušných formách učinil u poměru k svým předchůdcům a současníkům, podkládati ani z daleka onoho významu, jenž bez odporu mu přísluší v oboru forem instrumentálních. Opera nebyla nikdy vlastní půdou [Dvořák]-ovou; již náklonnost [Dvořák]-ova ke starší formě opery, ústupky, jež činí nejednou stránce čistě hudební na úkor dramatičnosti, okolnost, že [Dvořák] nedovede jako kdysi Gluck tak se zapříti, aby »zapomněl, že jest hudebníkem« a t. p., vše to nedovoluje nám hledati přední význam [Dvořák]-ův ve tvorbě dramatické. Nejvýše staví se dle obecného soudu z oper [Dvořák]-ových Dimitrij; největšího významu však pro vývoj národní zpěvohry české bez odporu jest Šelma sedlák, ač libretto její, jakož i mnohých jiných, bude vždy překážkou jejího rozšíření. Značně důležitější proti tomu jest činnost [Dvořák] ova na poli dramatické kantáty a oratoria; zde rozpínání forem v rozměrech sebe větších není dílu na závadu, an proud děje nemůže tu nikdy býti zdržován tou měrou jako při dramatech určených ku provedení scénickému. Sbory, rozsáhle jsouce založeny, působí zde dojmem ohromujícím; že vzorem byl tu [Dvořák]-ovi v prvé řadě Haendel, zřejmě vychází na jevo (Svatá Ludmila a i starší Hymnus začasté imponují velkolepými obrysy Haendlovskými). Z nejznamenitějších děl a [Dvořák]-ovi samému nejmilejších jest Stabat Mater, cyklus 10 čísel, uchvacujících jak mohutností čísel sborových, tak něhou sólových partií. Na poli instrumentálním jest [Dvořák] ve vlastním živlu; charakteristickým znakem jest ve všech jeho pracích slovanský živel. osvěžující i formu klassické sonáty. Pozdější symfonie [Dvořák] ovy jsou pokračováním Beethovenových; jakkoli zdálo by se tvrzení to mnohému smělým, přece nikdo nepopře. že [Dvořák] vdechl svým symfoniím, z nichž nejednou dýše chmurný Beethoven, nového, svěžího ducha, jenž vše s sebou uchvacuje. [Dvořák] uvedl v symfonii národní tanec; D-dur symfonie má místo scherza furiant, idealisovaný tanec, neodolatelný svým rhythmem. Toť ostatně také jedna ze specialit [Dvořák]-ových, že dovedl, jako druhdy Schubert a Chopin a z novějších Brahms, povznésti sevšednělou formu taneční k umělecké výši. Slovanské tance samy o sobě pojistily by [Dvořák]-ovi památku trvalou. Zvláštnosti národních melodií slovanských všude podivuhodně srůstají s [Dvořák] ovými rhythmy a prostředky technickými. Orchestr [Dvořák]-ův hraje tisícerými barvami; jako někdy Berlioz, jest [Dvořák] největším žijícím virtuosem na orchestr. I klavírní tvorba [Dvořák] ova, byť i nebyl klavír nejvlastnějším jeho nástrojem, jakož i činnost jeho v oboru písně a sborové literatury, vykazuje množství květů čarovné krásy. Pro úplnost stůjž zde dodatkem. že v cizině znenáhla počínají se objevovati i delší studie o [Dvořák]-ovi, najmě v Anglii; z německých známa jest hlavně studie v »Musik-Almanachu« bratří Hugů, psaná přítelem [Dvořák]-ovým drem Zubatým (Lipsko, 1886). Str.